Shoto znamená v doslovném překladu "šumění pinií". Tímto slovem podepisoval Funakoshi svoje básně a brzo bylo toto jméno tak známé, že bez něj už nebylo vůbec možné použít jméno Funakoshi. V Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi. Shoto-kai znamená sjednoceni Shoto-stylu a Shoto-kan znamená místo (centrum) pro Shoto-styl. Styly, které se dnes někdy berou jako oddělené, mají stejný původ.
Zakladatelem stylu Shotokan je Gichin Funakoshi (1869-1957). Gichin Funakoshi postavil za účelem tréninku dojo, kterému dal název Shotokan. A to je zřejmě důvod proč po jeho smrti získalo jeho karate tento název. Sám Funakoshi tvrdil, že není zakladatelem žádného stylu a že karate je pouze jedno.
S mírnou nadsázkou se škole Shotokan říká, že produkují "velké bílé pásy" - nejlepší a nejdelší bílé pásy na světě. Prý však její žáci u bílých pásů zůstávají navždy a nikdy nedosáhnou toho, aby jejich bílý pás byl dostatečně dlouhý a mohli se tak začít učit něco zábavnějšího.
Základní koncepce stylu Shotokan
Když mistr Funakoshi přišel roku 1922 do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla rozhodně ovlivnit obrat okinawského karate. Na Okinawě bylo až do tohoto okamžiku běžné zakládat vlastní styly výběrem metod z hlavního systému, které se pak sami považovali za důležitější než hlavni systém. Tak vzniklo Okinawate z nesmírného množství metod a technik, takže nebylo pro žádného jednotlivce možné je všechny ovládnout.Přesto se mistři ve svém vyučování koncentrovali na osobni těžiště z celkového systému a učili - aniž založili vlastní styl - své vlastni pojetí bojového umění. Ti všichni čerpali z obrovského systému z Okinawa-te - kterému zůstalo podřízeno každé osobní pojetí. Potom však, pokud bylo hodnotné, bylo samozřejmě převzato do hlavního systému a uchováno. Pouze podle území, kde mistři bydleli se rozlišovalo Okinawa-te na Shuri-te a Tomari-te (viz Shorin-ryu) a Naha-te (viz Shorei-ryu).
Mistr Funakoshi patřil k velkým expertům okinawského bojového umění. Více než třicet let byl žákem Shorin-ryu. Cvičil nejprve pod vedením mistra Itosu a Azato styl Shuri-te a potom pod vedením mnoha mistrů (viz Matsumora Niigaki) Tomari-te.
Znal nesmírný rozsah Okinawa-te lépe než kdokoli jiný a věděl o nedotknutelnosti hlavního systému. Ve školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata. Podle toho na co kladl těžiště učitel školy. Nikdo se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se pouze doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké pestrosti možností.
Prostřednictvím dlouholetého výzkumu okinawských systémů měl mistr Funakoshi hluboký pohled do možností, které v nich byly obsaženy.
Když ale přišel do Japonska, narazil na novou mentalitu, která znemožňovala učení bojového umění podle starých okinawských vzorů. V Japonsku právě probíhal proces odlučování bojových umění od tradice a bylo nabízeno jako konzumní zboží, protože tím bylo možné dosáhnout rychlejšího šíření a přirozeně i osobní výhody. K tomu bylo potřeba vytvořit pevně ohraničený, konkurenceschopný styl, který by byl střižený pro potřeby trhu a který by vydržel konfrontaci s jiným stylem.
V tomto změněném pojetí začal mistr Funakoshi v Japonsku vyučovat. Od začátku bylo jasné, že nemůže své japonské žáky nadchnout tím, co doposud platilo v okinawském karate. Moderní Japonci hledali návaznost na konzumně orientovaný svět a byli sžíráni touhou nahradit kvalitu kvantitou. Karate jako cesta mohlo v té době v Japonsku jen těžko přežít. Potřebovalo sportovní aspekt - soutěž - vnější přitažlivost.
Mistr Funakoshi se tomu dlouho bránil, protože tušil, že by tím karate mohlo ztratit svůj obsah. Hledal možnosti, které by mu dovolily obojí spojit do jednoho.
Nejvýznamnější novotou bylo, že nakonec dovolil, aby do cvičení byly zařazeny kromě Kata-bunkai Kata-kumite i jiné formy kumite, které se postupem staly pevnou součástí tréninku. Tak vzniklo nejprve Gohon-kumite a Sanbon-kumite, potom Kihon ippon-kumite, Jiu ipponkumite a nakonec Jiyu-kumite.
Také mistr Funakoshi od začátku usiloval o učební systém, který by zajišťoval v budoucnu přístup ke karate jako celku, ale aby byl ve svém rozsahu natolik omezený, aby cvičení nevyústilo v pouhé úsilí o formu.
Okinawskou metodu - nechat žáky cvičit tři roky stejná kata - nebylo v Japonsku možné zavést. Trvalo téměř 15 let, než se mistr Funakoshi konečně rozhodl zredukovat ve své škole kata. Ve své první publikaci (Ryukyu Kempo Karate, 1922) popisuje ještě kata Pinan 1-5, Naihanchi 1-3, Bassai sho, Kushanku-dai, Kushanku -sho, Gojushiho, Sesan, Chinto, Chinte, Jiin, Jion, Jitte, Wanshu, Wandau, Rohai, Jumu, Wando, Sochin, Niseshi, Sanseru, Suparinpei, Wankuwan, Kokan a Unsu. Toto je pestře namíchaný systém, ve kterém jsou zahrnuty všechny okinawské školy, ale jako učební metoda to bylo příliš široké. Teprve ve své poslední knize ustanovil Funakoshi pevně ve svém systému počet kata na 15.
V tomto systému použil Heian-Kata k výuce stupňů Kyu (v té době bylo 5 Kyu stupňů) a Tekki-kata k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky. Bassai a Kanku se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému.
Hangetsu převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei. Empi měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbání se a rychlost, zatímco Jitte principy obrany (práci svalů při obraně, spojené s tokem energie a postojem). Jion učí přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu, zatímco Gankaku obsahuje psychologický aspekt bojovníka se Zanshin (duchapřítomnost), Yomi (předvídání) a Suki (využití šance).
Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému a jeho žáci měli šance se rozvíjet v libovolném směru, až se sami stanou zkušenými mistry.
Jeho vyučování se v podstatě skládalo z kata a bunkai a stavělo na principech okinawského Shuri-te školy mistra Itosu. Aby dovedl techniky k dokonalosti, nechal cvičit Kihon a práci s Makiwara. Z velkého množství bodů na těle (Kyusho) vybral ty, které bývají napadány v kata typických pro styl, a sestavil je do systému, který nazval Jintaikyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v Kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (Kime).
Změny koncepce stylu
Shotokan-ryu, jak se dnes na celém světě cvičí, je ale úplně jiný styl, než jaký učil mistr Funakoshi po svém příjezdu do Japonska. Mistr Funakoshi učil téměř 20 let Shuri-te, věrně podle principů školy Itosu. Výchozím bodem pro změny stylu, které proběhly v roce 1938 byla pravděpodobně Matsumorova škola v Okinawě. Matsumora Sokon byl válečník vysokého řádu a velká osobnost v okinawském karate. Byl blízký důvěrník okinawského krále a často jezdil v jeho pověření do Kyusku, kde učil bojové metody Satsuma-Samurai styl meče Jigenryu. Ví se, že Matsumura cvičil ve své vlastní škole Jigen-ryu a že tento samurajský styl významně ovlivnil jeho karate. Je pravděpodobné, že vliv Jigen-ryu na Matsumurovu školu dal vzniknout koncepci bojového umění, která se na Okinawě udržovala v tajnosti a byla předávána jen po vnitřní linii. Vnitřní linie této koncepce probíhá od Matsumury přes Azata k Funakošimu.
Osobností Matsumurovy školy byli mistři Itosu Anko a Azato Anko Itosu byl osobním sekretářem krále Ryukyu, měl však v Shuri soukromou školu, ve které se učil velký počet žáků bojovým uměním. V této škole bylo Shuri-te dovedeno k dokonalosti a do té formy, jakou dnes známe z okinawských škol. Tento styl také učil mistr Funakoshi, když přišel do Japonska. Dnes je v Japonsku zastoupen v Shito-ryu.
Mistr Azato byl Tonochi (statkář) s vysokými úřady u královského dvora a oproti Itosu byl bohatý muž. Na Okinawě byl téměř malý Shogun a nepovažoval za nutné učit bojová umění za peníze. Neměl žádnou školu, přijímal pouze soukromé žáky a protože měl málo žáků (kromě Funakoshi Gichin ještě jen Ogusuku Chogo) hraje dnes v bojových uměních téměř podřadnou roli. Přesto byl mistr Azato jeden z dědiců Matsumura-ryu, které se genealogicky přeneslo přes Matsumura k Hohan Soken na Kuda Yuichi.
Bezpochyby byl Anko Azato velkým "mistrem ve stínu" v generaci po Matsumurovi, neboť on byl jedním z následovníků Matsumurova Shorin-ryu Gokoku-an Karate. Tento styl se zásadně odlišoval od školy Itosu, která ovlivnila téměř všechny následující okinawské mistry Shuri-te. Anko Azato naproti tomu nikdy nevyučoval veřejně. Co skutečně vyučoval ty nemnohé vyvolené, kteří mohli být jeho žáky, zaměstnává dodnes mnoho badatelů v Japonsku. Jisté je, že škola Itosu se odchýlila od stylu Matsumury a rozvíjela svou koncepci na vlastních základech (Itosu následoval učení Guskuma), která určovala všechny následující Shuri-te styly. Přesto není moderní Shotokan-ryu podobné žádnému z těchto stylů.
Mistr Funakoshi se učil převážně u Azata. U Itosu byl pouze hostujícím žákem. Když ale odešel do Japonska, zastával téměř 15 let bezvýhradně Shuri-te Itosu. Proč to dělal, dnes nikdo neví. Někteří se domnívají, že dnešní Shotokan-ryu, o kterém se říká, že ho založil Yoshitaka Funakoshi (syn mistra), vznikl mnohem dříve v Matsumurově škole a byl dál rozvíjen prostřednictvím Azato Anko. Historie vzniku dnes známého Shotokan-ryu zůstává tedy stále neosvětlena. Tento styl není očividně postaven na základech okinawského Shuri-te, používá ale formálně kata tohoto stylu. Ale technické základy spočívají na jiném principu. Způsob, jakým jsou v dnešním Shotokan vystavěny techniky a jakým se používá v pohybu bioenergie, je zcela jiný, než ve všech známých stylech.
