pondělí 11. ledna 2010

Aikido



Aikido (合気道, Aikidó) je japonské umění sebeobrany. Je založeno na myšlence neagresivity, rozvíjí cvičícího jedince po fyzické i psychické stránce.
Název je složen ze tří japonských znaků:
– ai – harmonie
– ki – energie
– dó – cesta.




Aikido bylo vytvořeno ze starého samurajského umění boje beze zbraně Aikidžucu, které existivalo již v IX. století. Aikidžucu se používalo ve válkách období Kamakura v letech 1192-1333, a za jeho zakladatele je považován jeden ze samurajů rodu Minamoto, který toto umění nazval Daitórjú aikidžucu. V Aikidžucu však bylo jediným cílem a smyslem podrobení a likvidace protivníka, a tomu se při výcviku podřizovalo vše. Humanizující cíle se do bojových umění dostávaly až při jejich přeměně v Budó.


Zakladatelem Aikida je Morihei Uešiba, který se narodil 14.12.1883, a pocházel ze staré samurajské rodiny, kde byl vychováván v duchu budhizmu a dle pravidel bušidó. V 18 letech se začíná učit Džúdžucu, a v roce 1916 se stává Mistrem se svolením vyučovat aikidžucu. V roce 1922 začíná v Japonsku Uešiba vyučovat bojové umění, a zde se poprvé začíná proslýchat, že jeho technika se natolik změnila, že se o ní hovoří jako o božské technice. V roce 1926 zakládá v Tokiu školu, kde vyučuje Aikido, u nějž byl stanoven cíl: "Nalézt a prohloubit vztah k energii, která uvádí do chodu celý vesmír". V tomto duchu vnesl do škály technik Aikidžucu techniky dalších škol bojových umění a celkovou modifikací vytvořil moderní bojové umění, které v roce 1942, kdy mu bylo 59 let, pojmenoval Aikido. V roce 1952 začínají první veřejné ukázky Aikido a tím další příliv žáků. V roce 1960 byla Uešibovi udělena japonskou vládou medaile za úsilí při zrodu a zavedení Aikido. Morihei Uešiba zemřel ve svých 86 letech dne 26.4.1969. Do světa se poprvé začalo šířit aikido v roce 1953, jedním z nejnadanějších žáků Uešiby, Kóiči Tohei, který vzbudil značný zájem v USA, kde se utkal s pěti nejlepšími džudisty Spojených států, kteří na něj současně útočili, a které hladce porazil. Toto bylo považováno za důkaz neuvěřitelné účinnosti aikido a vedlo v odborných kruzích ke zvýšení respektu vůči tomuto bojovému umění. Do Evropy přinesli aikido japonští trenéři Močizuki a Abe. V současnosti již má každá pro aikido významná země svého japonského trenéra, či dvojici trenérů. První veřejná ukázka aikido pod vedením předsedy mezinárodní federace aikido (IAF) Giorgia Veneriho se konala v Praze 28.3.1986. V roce 1991 byla ustanovena Československá federace aikido, jejíž počet členů se neustále rozrůstá. Největšími centry v ČR jsou Praha, Brno, Přerov a Karlovy Vary.
Technika
Kromě úderů, pák a hodů se protivníkovy akce ruší horizontálními, vertikálními a diagonálními, cirkulárními, sférickými i spirálovými pohyby kolem boků obránce. Výuka se týká základních pohybů (tai-sabaki) a pádů (ukemi), samotných technik v postoji (tači-waza) i vkleče (suwari-waza) a práce s tradičními zbraněmi (nůž-tantó, meč-bokken, hůl-džó).
Popisy konkrétních technik přesahují rámec článku a navíc se jednotlivé styly a učitelé v detailech i názvosloví liší. Ve většině případů je ovšem ve cvičení aikida přítomna práce s dechem rozvíjená pomocí dechových cvičení.
Zbraně
V Aikido se učí i boj s nožem (tantó), dřevěným mečem (bokken) (případně shinken - ostrý meč = katana nebo iai - podobná konstrukce jako katana, ale bez ostré čepele) a krátkou tyčí (džó). Styly, které nejvíce pracují se zbraněmi, jsou Iwama-ryu a styl vyučovaný Šodži Nišiem (a po jeho smrti jeho následovníky). Práce se zbraněmi vychází z tradičních japonských bojových umění (například iaidó), ale je přizpůsobena myšlenkám a technikám aikido (někdy je tedy pro odlišení například cvičení s mečem označováno jako aikiken, s tyčí aikidžó).

pondělí 14. prosince 2009

Judo











Judo (japonsky: džúdó; doslova jemná cesta) je styl japonského bojového umění a velmi rozšířený úpolový sport.
Judo, celý název Kodokan Judo, vzniklo z několika škol džiu-džitsu (angl. trans. jiu-jitsu), které vyučovaly sebeobranu neozbrojeného člověka v tehdejším pojetí. Sebeobrana řešila skutečné bojové situace, které vznikaly při boji muže proti muži. Jestliže jeden z bojovníků přišel v boji o svou zbraň, nastala situace, kdy musel bojovat o svůj život. Úspěšné provedení technik, pak končilo smrtí útočníka nebo jeho destruktivním poškozením tj. zlomeniny, vykloubeniny atd. Cílem Juda je mít možnost volby zda při úspěšně provedené obraně útočníka poraním nebo nad ním pouze získám kontrolu a vysvětlím mu marnost jeho počínání. Tomuto cíli odpovídá i skladba technik waza. Kolébkou juda je Japonsko.







Kodokan Judo založil profesor Džigor Kano (angl. trans. Jigoro Kano) v roce 1882. Motivem ke studiu džiu-džitsu a jiných bojových technik byl úsek jeho života na střední škole, kde musel snášet mnohé fyzické násilí od silnějších spolužáků. Jeho poznání při studiu různých forem bojových umění u uznávaných mistrů pak přepracoval ve vlastní styl bojového umění (tehdy také nazývaného Kano-rjú-džiu-džitsu), který nazval Kodokan Judo, aby se odlišil od již existující školy džiu-džitsu, která se také jmenovala džúdó.
Uznání nového stylu ostatními školami došlo po tzv. utkání pravdy (dóžó džaburi, angl. trans. dojo yaburi) mezi školami Kodokan a Tocuka, ve kterém Kanovi bojovníci vyhráli všech jedenáct utkání. Toto rozhodné a přesvědčivé vítězství zajistilo Kodokanu prvenství před všemi starými školami džiu-džitsu, a to nejen pokud jde o vnitřní náplň a morální působení nového systému, nýbrž i pokud jde o jeho praktickou cenu v boji.
V pozdějších letech prosadil Džigoró Kanó jako ministr školství výuku juda na školách v Japonsku a rozšíříl ji na tělovýchovný systém. V současné době mají studenti možnost výběru mezi Kendo a Judo. Judo se také začali učit japonští policisté v rámci profesního výcviku.
V roce 1964 se stalo judo olympijským sportem. V České republice se vznik juda datuje k roku 1919, kdy vysokoškolský sport zahájil první kurzy a na ně navázala armáda s kurzy sebeobrany. Dnes se dá říci, že české judo má ve světě dobrý zvuk.














pondělí 23. listopadu 2009

Shokotan






Shoto znamená v doslovném překladu "šumění pinií". Tímto slovem podepisoval Funakoshi svoje básně a brzo bylo toto jméno tak známé, že bez něj už nebylo vůbec možné použít jméno Funakoshi. V Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi. Shoto-kai znamená sjednoceni Shoto-stylu a Shoto-kan znamená místo (centrum) pro Shoto-styl. Styly, které se dnes někdy berou jako oddělené, mají stejný původ.
Zakladatelem stylu Shotokan je Gichin Funakoshi (1869-1957). Gichin Funakoshi postavil za účelem tréninku dojo, kterému dal název Shotokan. A to je zřejmě důvod proč po jeho smrti získalo jeho karate tento název. Sám Funakoshi tvrdil, že není zakladatelem žádného stylu a že karate je pouze jedno.
S mírnou nadsázkou se škole Shotokan říká, že produkují "velké bílé pásy" - nejlepší a nejdelší bílé pásy na světě. Prý však její žáci u bílých pásů zůstávají navždy a nikdy nedosáhnou toho, aby jejich bílý pás byl dostatečně dlouhý a mohli se tak začít učit něco zábavnějšího.
Základní koncepce stylu Shotokan
Když mistr Funakoshi přišel roku 1922 do Japonska, byl ihned konfrontován s novou mentalitou, která mohla rozhodně ovlivnit obrat okinawského karate. Na Okinawě bylo až do tohoto okamžiku běžné zakládat vlastní styly výběrem metod z hlavního systému, které se pak sami považovali za důležitější než hlavni systém. Tak vzniklo Okinawate z nesmírného množství metod a technik, takže nebylo pro žádného jednotlivce možné je všechny ovládnout.Přesto se mistři ve svém vyučování koncentrovali na osobni těžiště z celkového systému a učili - aniž založili vlastní styl - své vlastni pojetí bojového umění. Ti všichni čerpali z obrovského systému z Okinawa-te - kterému zůstalo podřízeno každé osobní pojetí. Potom však, pokud bylo hodnotné, bylo samozřejmě převzato do hlavního systému a uchováno. Pouze podle území, kde mistři bydleli se rozlišovalo Okinawa-te na Shuri-te a Tomari-te (viz Shorin-ryu) a Naha-te (viz Shorei-ryu).
Mistr Funakoshi patřil k velkým expertům okinawského bojového umění. Více než třicet let byl žákem Shorin-ryu. Cvičil nejprve pod vedením mistra Itosu a Azato styl Shuri-te a potom pod vedením mnoha mistrů (viz Matsumora Niigaki) Tomari-te.
Znal nesmírný rozsah Okinawa-te lépe než kdokoli jiný a věděl o nedotknutelnosti hlavního systému. Ve školách Shorin-ryu se cvičil pouze malý počet kata. Podle toho na co kladl těžiště učitel školy. Nikdo se však nevzdálil hlavnímu systému a pokoušel se pouze doplnit systém svým vlastním osobním názorem. Respekt před hlavním systémem jako celkem umožňoval každému učiteli vybrat si svou cestu z velké pestrosti možností.
Prostřednictvím dlouholetého výzkumu okinawských systémů měl mistr Funakoshi hluboký pohled do možností, které v nich byly obsaženy.
Když ale přišel do Japonska, narazil na novou mentalitu, která znemožňovala učení bojového umění podle starých okinawských vzorů. V Japonsku právě probíhal proces odlučování bojových umění od tradice a bylo nabízeno jako konzumní zboží, protože tím bylo možné dosáhnout rychlejšího šíření a přirozeně i osobní výhody. K tomu bylo potřeba vytvořit pevně ohraničený, konkurenceschopný styl, který by byl střižený pro potřeby trhu a který by vydržel konfrontaci s jiným stylem.
V tomto změněném pojetí začal mistr Funakoshi v Japonsku vyučovat. Od začátku bylo jasné, že nemůže své japonské žáky nadchnout tím, co doposud platilo v okinawském karate. Moderní Japonci hledali návaznost na konzumně orientovaný svět a byli sžíráni touhou nahradit kvalitu kvantitou. Karate jako cesta mohlo v té době v Japonsku jen těžko přežít. Potřebovalo sportovní aspekt - soutěž - vnější přitažlivost.
Mistr Funakoshi se tomu dlouho bránil, protože tušil, že by tím karate mohlo ztratit svůj obsah. Hledal možnosti, které by mu dovolily obojí spojit do jednoho.
Nejvýznamnější novotou bylo, že nakonec dovolil, aby do cvičení byly zařazeny kromě Kata-bunkai Kata-kumite i jiné formy kumite, které se postupem staly pevnou součástí tréninku. Tak vzniklo nejprve Gohon-kumite a Sanbon-kumite, potom Kihon ippon-kumite, Jiu ipponkumite a nakonec Jiyu-kumite.
Také mistr Funakoshi od začátku usiloval o učební systém, který by zajišťoval v budoucnu přístup ke karate jako celku, ale aby byl ve svém rozsahu natolik omezený, aby cvičení nevyústilo v pouhé úsilí o formu.
Okinawskou metodu - nechat žáky cvičit tři roky stejná kata - nebylo v Japonsku možné zavést. Trvalo téměř 15 let, než se mistr Funakoshi konečně rozhodl zredukovat ve své škole kata. Ve své první publikaci (Ryukyu Kempo Karate, 1922) popisuje ještě kata Pinan 1-5, Naihanchi 1-3, Bassai sho, Kushanku-dai, Kushanku -sho, Gojushiho, Sesan, Chinto, Chinte, Jiin, Jion, Jitte, Wanshu, Wandau, Rohai, Jumu, Wando, Sochin, Niseshi, Sanseru, Suparinpei, Wankuwan, Kokan a Unsu. Toto je pestře namíchaný systém, ve kterém jsou zahrnuty všechny okinawské školy, ale jako učební metoda to bylo příliš široké. Teprve ve své poslední knize ustanovil Funakoshi pevně ve svém systému počet kata na 15.
V tomto systému použil Heian-Kata k výuce stupňů Kyu (v té době bylo 5 Kyu stupňů) a Tekki-kata k osvojení dobrého postoje a k propojení postoje a techniky. Bassai a Kanku se dostaly do stylu díky jejich technické různosti a platily za nejdůležitější kata systému.
Hangetsu převzal mistr Funakoshi, aby učil hlavní principy škol Shorei. Empi měla podtrhnout pohyblivost boků, vyhýbání se a rychlost, zatímco Jitte principy obrany (práci svalů při obraně, spojené s tokem energie a postojem). Jion učí přímý bojový styl se silnými technikami, bez ústupu, zatímco Gankaku obsahuje psychologický aspekt bojovníka se Zanshin (duchapřítomnost), Yomi (předvídání) a Suki (využití šance).
Tímto souborem považoval mistr Funakoshi dostatečně zastoupenou různorodost okinawského hlavního systému a jeho žáci měli šance se rozvíjet v libovolném směru, až se sami stanou zkušenými mistry.
Jeho vyučování se v podstatě skládalo z kata a bunkai a stavělo na principech okinawského Shuri-te školy mistra Itosu. Aby dovedl techniky k dokonalosti, nechal cvičit Kihon a práci s Makiwara. Z velkého množství bodů na těle (Kyusho) vybral ty, které bývají napadány v kata typických pro styl, a sestavil je do systému, který nazval Jintaikyusho. To platí v Shotokan karate jako vodítko pro napadané tělesné body v Kata-bunkai. K tomu patří perfektnost odpovídající techniky a zvládnutí různých forem síly (Kime).
Změny koncepce stylu
Shotokan-ryu, jak se dnes na celém světě cvičí, je ale úplně jiný styl, než jaký učil mistr Funakoshi po svém příjezdu do Japonska. Mistr Funakoshi učil téměř 20 let Shuri-te, věrně podle principů školy Itosu. Výchozím bodem pro změny stylu, které proběhly v roce 1938 byla pravděpodobně Matsumorova škola v Okinawě. Matsumora Sokon byl válečník vysokého řádu a velká osobnost v okinawském karate. Byl blízký důvěrník okinawského krále a často jezdil v jeho pověření do Kyusku, kde učil bojové metody Satsuma-Samurai styl meče Jigenryu. Ví se, že Matsumura cvičil ve své vlastní škole Jigen-ryu a že tento samurajský styl významně ovlivnil jeho karate. Je pravděpodobné, že vliv Jigen-ryu na Matsumurovu školu dal vzniknout koncepci bojového umění, která se na Okinawě udržovala v tajnosti a byla předávána jen po vnitřní linii. Vnitřní linie této koncepce probíhá od Matsumury přes Azata k Funakošimu.
Osobností Matsumurovy školy byli mistři Itosu Anko a Azato Anko Itosu byl osobním sekretářem krále Ryukyu, měl však v Shuri soukromou školu, ve které se učil velký počet žáků bojovým uměním. V této škole bylo Shuri-te dovedeno k dokonalosti a do té formy, jakou dnes známe z okinawských škol. Tento styl také učil mistr Funakoshi, když přišel do Japonska. Dnes je v Japonsku zastoupen v Shito-ryu.
Mistr Azato byl Tonochi (statkář) s vysokými úřady u královského dvora a oproti Itosu byl bohatý muž. Na Okinawě byl téměř malý Shogun a nepovažoval za nutné učit bojová umění za peníze. Neměl žádnou školu, přijímal pouze soukromé žáky a protože měl málo žáků (kromě Funakoshi Gichin ještě jen Ogusuku Chogo) hraje dnes v bojových uměních téměř podřadnou roli. Přesto byl mistr Azato jeden z dědiců Matsumura-ryu, které se genealogicky přeneslo přes Matsumura k Hohan Soken na Kuda Yuichi.
Bezpochyby byl Anko Azato velkým "mistrem ve stínu" v generaci po Matsumurovi, neboť on byl jedním z následovníků Matsumurova Shorin-ryu Gokoku-an Karate. Tento styl se zásadně odlišoval od školy Itosu, která ovlivnila téměř všechny následující okinawské mistry Shuri-te. Anko Azato naproti tomu nikdy nevyučoval veřejně. Co skutečně vyučoval ty nemnohé vyvolené, kteří mohli být jeho žáky, zaměstnává dodnes mnoho badatelů v Japonsku. Jisté je, že škola Itosu se odchýlila od stylu Matsumury a rozvíjela svou koncepci na vlastních základech (Itosu následoval učení Guskuma), která určovala všechny následující Shuri-te styly. Přesto není moderní Shotokan-ryu podobné žádnému z těchto stylů.
Mistr Funakoshi se učil převážně u Azata. U Itosu byl pouze hostujícím žákem. Když ale odešel do Japonska, zastával téměř 15 let bezvýhradně Shuri-te Itosu. Proč to dělal, dnes nikdo neví. Někteří se domnívají, že dnešní Shotokan-ryu, o kterém se říká, že ho založil Yoshitaka Funakoshi (syn mistra), vznikl mnohem dříve v Matsumurově škole a byl dál rozvíjen prostřednictvím Azato Anko. Historie vzniku dnes známého Shotokan-ryu zůstává tedy stále neosvětlena. Tento styl není očividně postaven na základech okinawského Shuri-te, používá ale formálně kata tohoto stylu. Ale technické základy spočívají na jiném principu. Způsob, jakým jsou v dnešním Shotokan vystavěny techniky a jakým se používá v pohybu bioenergie, je zcela jiný, než ve všech známých stylech.

pondělí 9. listopadu 2009

Goju ryu




Goju ryu je dnes označováno jako jeden ze čtyř největších japonských systémů karate má, sice okinawský původ, protože je založeno na Kanryo Higashionnovu Naha-te (Shorei ryu). Původně se Naha-te dělilo na dva směry: Ason a Waichizan. Linie Ason zanikla s jejím posledním mistrem Tomigusuku. Linie Waichinzan přešla dědičně přes mistra Higashionna a mistra Miyagiho, kteří jí oba obohatili o nové prvky, v dnešní Goju ryu.
Základní kámen systému položil Kanryo Higashionna, který studoval v Číně více stylů Chuan-fa (styl zářícího jara, boží ctitelky, bílého jeřába a tai chi chuan). Když se vrátil na Okinawu, učil systém, který je možno chápat jako syntézu těchto čínských stylů. Celkový aspekt energie dnešního Goju-stylů byl stanoven už za doby Higashionna a za Miyagiho se jen nepatrně změnil. Kata, ve kterých se tento aspekt projevuje především silným břišním dýcháním (Ibuki), obsahují odhlédnuto od formálního vzhledu principy čínského Chi-kung.
Když se Higashionna vrátil roku 1887 z Číny, začal šířit svou výuku v Naha (Tondo, Naha-shi ). Jeho cvičební styl vykazuje mnohé charakteristiky jižních čínských škol. Obsahuje stejný technický koncept a ten stejný pohled na práci s vnitřní energií (Ki) jako např. Tai-chi chuan. Higaonna pojmenoval svůj styl jednoduše Naha-te. Jako to už před ním udělal Ason a Waichinzan.
Mistr Higashionna měl pět významných žáků, Miyagi, Kyoda, Gusukuma, Shiroma a Motoda. Juhatsu Kyoda byl Uchi-deshi stylu.
Tak zažilo staré Naha-te pod vedením Chojuna Miyagiho (1888-1953) nový rozkvět. Tento mistr cestoval v mládí do Číny a studoval tam praktiky zen a Chuan-fa stylu Pa-kua. Když se roku 1920 vrátil do Okinawy, vytvořil nový systém. Rozpracoval obě formy kata Gekisai, které tedˇ byly mnohem jednodušší a kratší než klasické formy, a od té doby používány k uvedení začátečníků do stylu. Můžeme zde vidět vliv Itosua, který založil v Shorin ryu kata Pinan.

Současně vypracoval mistr dnešní formu Tensho. Svůj jedinečný mistrovský kousek Tensho je přepracovaná forma čínského Tao Rokishu z Tang-lang stylu jižních škol.
V následujících letech procestoval Miyagi země Pacifiku, aby šířil svůj styl. V roce 1929, sedm let po mistrovi Funakoshimu, se v Japonsku konala velká demonstrace jeho umění. V té době už v Okinawě vyškolil celou řadu významných žáků (Meitoku Yagi, Seiko Higa, Eiichi Miyazato aj.). Do roku 1935 zůstal v Japonsku, kde jmenoval svým nástupcem v Japonsku známého japonského mistra Gogena Yamaguchiho.
Jméno Goju ryu bylo poprvé použito v roce 1929. Když se v témže roce konala v Japonsku velká demonstrace všech bojových umění, poslal mistr svého žáka Shinzato Jinana, aby ho zastupoval. Všichni přítomní byli zástupci významných japonských škol bojových umění. Když se jeden jiný mistr zeptal Shinzata, který styl zastupuje nevěděl tento nejdříve co má odpovědět. V Okinawě nebylo obvyklé, aby umění příslušného mistra mělo své vlastní jméno. Vše bylo shrnuto pod pojmem Shorin ryu (Shuri-te a Tomari-te ) a Shorei ryu (Hana-te). Shinzato rychle zapřemýšlel a řekl: jeho styl se jmenuje Hanko ryu („Hanko“ znamená „polo-těžký“). Na Okinawě vyprávěl Shinzato o příhodě mistrovi Miyagi a ten, také mistr poezie a básnického umění, citoval větu ze „Sedmi eposů čínských pěstí“ (Bubishi), všechno ve vesmíru dýchá tvrdě a měkce“. Z tohoto citátu pochází název „Goju ryu“ (Goju znamená tvrdý-měkký).